Z historie …

V posledních třech článcích jsme si představili rodinu českých vzduchovek, které byly určeny pro cvičnou střelbu vojska a četnictva. Vzduchovky ovšem sloužily také k bojové průpravě civilistů, především mládeže. Důraz na brannou výchovu se u nás kladl jak za první republiky, tak po osvobození, stejně jako v období předlistopadového režimu. Sám jsem se před nějakými čtyřiceti lety účastnil „Běhu o partyzánský samopal“ a podobných branných soutěží pro školní mládež. Jejich nedílnou součástí byla právě – střelba ze vzduchovky do standardního terče, na vzdálenost cca 10 metrů.

Se vzduchovkami úzce souvisí sportovní střelectví. Jeho základem v Čechách byla střelecká jednota, založená roku 1895 v Praze na Žižkově Antonínem Svobodou, starostou Sokola a propagátorem sportovní střelby. Není bez zajímavosti, že sportovní střelba se stala olympijským sportem hned po první novodobé olympiádě v Athénách r. 1896.

První světová válka jakýmkoli sportovním disciplínám nepřála, a vyžádala si mnoho obětí i mezi střelci. Brzy po jejím konci a vzniku samostatného Československa však byla obnovena střelecká jednota, která změnila název na Československou obec střeleckou, a v r. 1919 se sloučila s již existujícím Českým střeleckým svazem.

O rok později se ČSR stala členem mezinárodní střelecké unie UIT (viz předchozí článek), prostřednictvím České obce sokolské, která měla zastupovat republiku v mezinárodních sportovních federacích. V r. 1920 se také naši sportovní střelci poprvé zúčastnili olympiády v Antverpách, kde se však ničím neproslavili.

V r. 1925 došlo v Čs. obci střelecké k politickému rozkolu, jehož následkem byl založen Československý národní svaz střelecký, pod patronací agrární strany. Základními jednotkami svazu byly Národní střelecké jednoty; program se zaměřoval především na brannou výchovu.

V třicátých letech se dostaly ke slovu vzduchovky, sloužící k výcviku mládeže obou pohlaví. K tomu účelu sloužila především vzduchovka vz. 35, vyráběná Českou Zbrojovkou. Na svou dobu poměrně výkonná, zároveň však drahá opakovací vzduchovka byla určena především pro výcvik vojenských nováčků, o čemž svědčí také její hmotnost, pažba a mnoho dalších rysů, takřka shodných s armádní puškou vz. 24.

V období sílící hrozby ze strany hitlerovského Německa, byly Národní gardy, Národní střelecký svaz, Československá obec střelecká a Akademická legie sloučena do Svazu národních střeleckých gard ČSR. Jednalo se o polovojenskou organizaci, která v případě mobilizace a války podle § 28 branného zákona měla vykonávat vojenskou službu.

Národní gardy (NG) byly organizovány především proto, aby v případě války zastupovaly pravidelné jednotky tam, kde na to samy nestačily. Příslušníci NG měli dbát: na zabezpečení dopravních tepen; zajišťování pořádku v krajích, ohrožených leteckými útoky; ochranu některých krajů mimo operační pásmo před nájezdy diverzních nepřátelských jednotek; organizovat ochranu silnic a železnic a zajišťovat různé důležité objekty před poškozením.

Čs. vojenští odborníci brali v potaz, že se podobné polovojenské složky osvědčily již v I. světové válce, např. v Srbsku a Belgii. Navíc si uvědomovali, že příští válka bude velmi pohyblivá, díky nasazení motorizovaných jednotek, tanků a letectva trojrozměrná; odhadovali, že nepřátelská jednotka, která nenarazí na překážky, může za 1 hodinu proniknout do hloubky 30–50 km napadeného území. Takový postup měl být účinně zbrzděn právě oddíly ozbrojených civilistů, kteří by díky podrobné znalosti svého kraje ničili (i pomocí trhavin) vybrané komunikace.

V návaznosti příslušníci NG procházeli střeleckým výcvikem, jehož cílem bylo znemožnit nepříteli přesnou palbou, aby uměle vytvořené překážky na komunikacích odstranil nebo obešel. Příslušníci NG začali být rovněž cvičeni k boji proti hloubkovým náletům, a samozřejmě měli vykonávat mnoho úkolů místního charakteru, např. v pohraničních oblastech.

Protože prvorepublikové zákony a předpisy nepřipouštěly jiný typ uspořádání, než spolkový, byly tak organizovány i NG. Nicméně, jejich vnitřní zřízení se řídilo vzorem armádním.

Ústředím organizace byl Svaz národních gard se sídlem v Praze. Národní garda mohla být vytvořena v jakémkoli místě ČSR, kde se přihlásilo za členy minimálně 20 osob. V menších obcích, kde tohoto čísla nemohlo být dosaženo, mohla vzniknout četa Národní gardy, která podléhala nejbližšímu velitelství Národní gardy. Rota Národní gardy měla čítat 90 mužů. Členem této organizace se mohl stát každý občan „československé“ národnosti, pokud byl bezúhonný a dosáhl věku min. 18 let.

NG se těšily značné oblibě, o čemž svědčí fakt, že koncem roku 1937 již bylo jejich jednotek po celé republice, zejména v pohraničí, několik set, a jejich počet se neustále zvyšoval. Zřízení NG nebylo samoúčelné, prohlubovala se spolupráce s organizacemi legionářů, důstojníků a rotmistrů, s obcí dobrovolníků z r. 1918–1919, s tělovýchovnými jednotami bývalých vojáků, s motoristickými kluby …

Zkrátka a dobře, NG značnou měrou přispívaly k bojové připravenosti a k posílení bojového odhodlání našeho národa. Ke zvýšení jejich prestiže v pohnuté době před Mnichovem, zajisté přispělo i to, že v jejich čele stál armádní generál Josef Šnejdárek (1875–1945), hrdina Velké války a bojů proti Polákům a maďarským bolševikům v l. 1918–19.

Záhy po okupaci v r. 1939 byly NG zrušeny, avšak množství jejich členů se zapojilo do odbojové činnosti. Po osvobození byly obnoveny a spolu s dalšími organizacemi sloučeny do Svazu brannosti.

V roce 1952 byly všechny střelecké organizace převedeny pod Svazarm. Po jeho zrušení v r. 1990 přišla nástupnická organizace, dnes známá jako Sdružení sportovních svazů (SSZ).

Autor: Edgar Pachta

Zdroje

• Vojenský jubilejní kalendář 1938
• Historie české sportovní střelby (Inovace SEBS a ASEBS)