Z historie větrovek

Větrovka nebo vzduchovka? Ačkoli oba pojmy jsou si podobné, označují dva druhy odlišných zbraní. Zatímco vzduchové zbraně potřebují k vytvoření tlaku píst, který je obvykle poháněný pružinou, větrovky používají stlačený plyn – původně vzduch, dnes již také CO2.

Může to být k nevíře, ale v již v 18. století docházelo k pokusům o „utlumení hluku“ při výstřelu. Vyvinuly se tak střelné zbraně zvané „větrovky“ – mistrovská díla techniky a především puškařského umění, hlavně proto, že v jedné pušce bylo sloučeno několik technických prvků.

Tyto zbraňové systémy se ovšem liší podle toho, jaké požadavky jsou na ně kladeny. Tak existují „ostrostřelecké pušky“ vyráběné pro vojáky, speciální „salonní pušky“ a také pušky pro lovecké účely.

Je však zavádějící tvrzení, že tyto zbraně nevydávají vůbec žádný „hluk“, protože při výstřelu je slyšet alespoň bouchnutí stlačeného zbytkového vzduchu, když střela opouští hlaveň. Jejich větší výhoda – především při vojenském použití – spočívá v tom, že není vidět záblesk z ústí hlavně a tudíž ani není viděn střelec; navíc střelce v dřívějších dobách neprozrazoval ani oblak dýmu z černého prachu, který nezbytně doprovázel výstřel z klasické pušky. Další pozitivní vlastností je také absence zpětného rázu při výstřelu.

Poněkud odlišné parametry vyžaduje lovecké využití větrovek, kdy je na prvém místě dosažení odpovídající nárazové energie na tělo zvěře v určité vzdálenosti, bez zvláštního zřetele na ukrytí střelce.

Uspořádání systémů je velmi rozdílné. Větrovky se vyráběly se vzduchojemem v pažbě, s ventilem, k jehož okamžitému naplnění sloužila pumpička; jiné typy měly zásobník vzduchu v podobě pažby (kovový, namísto obvyklé dřevěné pažby) našroubovaný na nábojovou komoru hlavně; existují i takové zbraně, jejichž baňatá nádržka na stlačený vzduch byla přišroubována k pouzdru zámku (tzn. k závěru zbraně). K naplňování vzduchojemů sloužily speciální pumpovací stroje.

Z Rakouska až do Ameriky

Několik exemplářů větrovek z konce 18. a počátku 19. století můžeme vidět i v našich muzeích. Mimo jiné jsou to pušky určené pro armádu, navržené konstruktérem tyrolského původu Bartolomeem Girandonim (též Bartolomeus Girardoni; žil v l. 1744–1799). Ačkoli byl vyučený, začal se brzy zabývat myšlenkou opakovacích palných zbraní. Dva své projekty – z nichž jeden se týkal právě větrovky – roku 1778 nabídl císaři Josefu II.

Inovátor na trůně návrh přijal, a již zakrátko císařský erár objednal první sérii pušek (pod označením M 1780), které nejen že střílely „bez hluku“, ale navíc byly opakovací. Jejich výhody spočívaly v tom, že kovové, kůží potažené pažby/zásobníky vzduchu byly vyměnitelné (každý voják měl nosit ještě dvě nádoby na výměnu), a v trubicovém zásobníku bylo uloženo 22 sférických střel. Hlaveň pušky byla drážkovaná, maximální dostřel se pohyboval kolem 150 yardů (137 m), ale snižoval se úměrně k počtu výstřelů – jak ubývalo stlačeného vzduchu v zásobníku. Ten se měl měnit po každých 30 (max. padesáti) výstřelech; k jeho naplnění byl voják vybaven ruční pumpičkou, připomínající moderní pumpy na kola.

Když v roce 1788 vypukla nová válka s Tureckem, disponovaly císařské jednotky asi 1000 kusů Girandoniho větrovek. Zpočátku nedosáhly očekávaných výsledků, v roce 1790 se však dostaly do výzbroje nové jednotky – Tyrolského dobrovolnického sboru pod vedením barona Franze Fennera (1759–1824), který větrovky upřednostňoval. Zkušení tyrolští myslivci záhy pochopili, že se tyto zbraně nehodí k útočnému boji, zato však mohou způsobit nepříteli značné škody v defenzívě, např. při obraně pevností a útocích ze zálohy.

Za pár let později, když vypukly vleklé „revoluční“ a napoleonské války (1792–1815), staly se větrovky v rukách hbitých vojáků obávanou zbraní pro francouzské vetřelce. Traduje se, že si získaly respekt samotného generála Bonaparta, který údajně přikázal „zastřelit nebo oběsit každého Rakušana, zajatého s touto zbraní v ruce“. Faktem zůstává, že větrovky – stejně jako další typy opakovaček té doby – trpěly spoustou dětských nemocí, a představovaly nebezpečí i pro svého majitele (zejména v případě roztržení pažby/vzduchojemu). I proto je rakouská armáda v prvních letech 19. století uložila do magacínů, z nichž je ještě jednou na světlo světa vytáhli dobrovolníci a zeměbranci v době války roku 1809.

Nicméně asi v téže době se větrovky objevily ve výzbroji ženistů někdejšího generála, nyní již císaře Napoleona I. A stojí za zmínku, že se „girardonky“ dostaly až na americký kontinent – mj. jako součást výzbroje členů expedice Meriwethera Lewise a Williama Clarka k Západnímu pobřeží dnešních USA (1804–1806).

Edgar Pachta

1. Větrovka z Loveckého muzea na zámku Stainz, Rakousko

Celková délka 103 cm; délka hlavně 65,5 cm; ráže 12 mm. Železná pažba jako zásobník vzduchu. Na hlavni nápis Josef Schernbor; na zámkové desce aus Wien; výrobní značka 1500.
Aby byla tato větrovka střelbyschopná, musel se její vzduchojem/pažba napumpovat 1500 zdvihy.
Puškařský mistr Josef Schernbor žil v letech 1777–1861.

2. Členové výpravy pánů Lewise a Clarcka, 1804–1806

Byli to muži všestranných schopností s nutnými zkušenostmi a vybavením pro přežití v divočině. Výzkumník vpravo drží loveckou větrovku, která dokázala vystřelit čtyřicet ran z jediné náplně stlačeného vzduchu uloženého v koulové jímce před spouští.