Před nedávnem jsme v našem článku představili vynálezce, konstruktéra a podnikatele Samuela Colta. Především díky nápaditosti a neúnavnému úsilí tohoto muže dodnes používáme krátké střelné zbraně, jejichž náboje jsou uloženy v otočném válci – revolvery, všeobecně řečeno – kolty. Ačkoli nešlo o žádný nový nápad, pan S. Colt přivedl revolverový systém k dokonalosti, a ničivé účinky jeho zbraní se projevily v bojích, které vedly USA proti Indiánům na Floridě (1836), Mexiku (1847–49), i v dobách zlaté horečky v Kalifornii (1848–55). Kvůli koltům odešlo na věčnost i mnoho duší v době tzv. války Severu proti Jihu (1861–65). A právě po závěru tohoto velkého – a na půdě USA vůbec největšího – konfliktu dochází k osídlování tzv. Divokého západu, a s ním související éře šerifů, pistolníků a desperátů.

Ve značně neklidných oblastech frontieru na západ od řeky Mississippi až k pobřeží Pacifiku, nazývaných Divoký západ, se stalo nošení zbraně nezbytností. Mezi různými druhy palných zbraní zaujímaly významné místo pistole, jejichž účinnost byla nevalná, zároveň však díky svým malým rozměrům mohly být nošeny tak, aby byly „po ruce“. Jednalo se o širokou škálu zbraní, počínaje derringery nebo „pepřenkami“, přes pistole s perkusním zámkem, až po revolvery s bubínkovým zásobníkem (obvykle na 6 nábojů). Stojí za zmínku, že ještě ve druhé polovině 19. stol. nebyly vyhraněny termíny „pistole“ a „revolver“.

Přestože Samuel Colt (viz předchozí článek) vynálezcem revolverového systému nebyl, zdomácnělo jeho jméno ve světě zbraní díky jeho vynalézavosti a obchodnímu talentu, a stalo se synonymem pro všechny revolvery.

Pistole/revolver se obvykle nosila v pouzdře, zavěšeném na opasku u levého boku pažbou dopředu, aby se dal pravačkou snadno vytáhnout. Kolt (nebo kolty) nevisel ani ortodoxním pistolníkům „proklatě nízko u boku“ – jednak proto, že by mohl z pouzdra vypadnout, jednak že by otloukal nohu majitele. Dva kolty byly považovány za výstřednost a známku greenhornů, výjimku tvořili jen texaští rangeři a miliční i armádní oddíly v krajích, kde se střetávala postupující bílá záplava se zoufale se bránícími indiánskými kmeny.

Přestože v praxi nikdo nestřílel obouruč, dva revolvery poskytovaly možnost vypálit bez nabíjení dvanáct ran – a do jisté míry tak vyrovnat výhodu indiánského toulce plného šípů. Revolvery bylo možné nabíjet v sedle jen stěží, a v případě prvních, perkusních typů to bylo prakticky nemožné.

Nebylo také možné pálit jednu ránu za druhou, zejména v místnosti. Černý prach totiž už po prvním výstřelu zahalil saloon oblakem dusivého dýmu, který vyhnal kašlající a slzící pistolníky na čerstvý vzduch.

Čarostřelci trefující od boku neexistovali, a úroveň střelců byla pro nedostatek výcviku s drahou municí údajně nevalná. Sám Buffalo Bill konstatoval, že žádný střelec jeho generace – vč. Divokého Billa a Texaského Jacka – se ani zdaleka nevyrovnal dnešnímu průměrnému sportovnímu střelci.

Nicméně, proti tomuto tvrzení lze postavit jiné …

Pozoruhodných výsledků v revolverové střelbě dosahoval Ed McGivern (1874–1957), rodák z Omahy. Spolu se starším bratrem se v r. 1890 odstěhoval do Wyomingu za obchodem. Tam nebyla nouze o setkání s pistolníky a zloději koní, přestřelky byly takřka na denním pořádku. McGivern se brzy naučil zacházet s revolverem, střeleckému výcviku se věnoval nadále v Montaně, kde si otevřel dvě střelnice.

Začal trénovat střelbu s revolverem na letící terče a záhy dosahoval neuvěřitelných výsledků. Své artistické kousky brzy předváděl na veřejnosti, zejména před výrobci revolverů a střeliva. Na letící terče střílel s pouty na rukou, vleže naznak apod. Při každé exhibici vypálil mnoho nábojů.

Dlouhá léta experimentoval s revolvery Divokého západu. Navzdory tomu, že střelba z koltu bez míření byla dlouho považována za mýtus a výmysl spisovatelů románů, dokázal McGivern se svým Coltem 1873 pravý opak. Přesná „rychlopalba“ z této zbraně je možná – ovšem po předchozím perném výcviku a na střelnici.

Obětí mnoha omylů a legend se stali honáci a pasáci krav, kovbojové (z angl. cow = kráva, a boy = chlapec). Může za to především němý film, pro nějž byl jako ulitý kovbojský příběh plný rušného, dramatického, srozumitelného a ustavičně pohybového děje, který byl pro existenci „němase“ nezbytný.

V prvé řadě, kovbojové zdaleka netvořili většinu osídlenců Ameriky, ani Divokého západu. Období největší slávy kovbojů existovalo jen asi v l. 1860–1880, kdy hnali dobytek z Texasu do severozápadních států, a za celou dobu jejich existence nebylo profesionálních honáků více, než 20 tisíc.

Práce kovboje byla těžká, vysilující a nudná dřina o hladu a zimě, placená asi 25 dolary měsíčně. Kovbojové si ve svých písních nezpívali o Indiánech, krásných dívkách a veselých zábavách; naopak si mohli stěžovat na svůj těžký úděl a na předáka, který je okrádá …

Navíc filmy a romány ignorovaly skutečnost, že mezi kovboji byl každý třetí černoch a každý čtvrtý Indián. v osmdesátých letech 19. stol. se začaly pastviny ohrazovat, docházelo ke sporům mezi chovateli ovcí a hovězího dobytka a místo trailů se prosadila železnice.

Kovbojská sláva na prériích tím skončila, aby znovu ožila za čtyřicet let ve filmu a stala se legendou.

Autor: Edgar Pachta

Zdroje:

• Jaroslav Lugs: Střelci a čarostřelci. Praha 1977
• Ludvík Souček: Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. Praha 1981