Obávaní ukrajinští střelci

Již třetí rok jsme svědky konfliktu, který se odehrává na pomezí Ruska a Ukrajiny. Pomineme-li politickoekonomické aspekty této operace, zbývá nám pohled na vleklý střet, v němž se navzájem pobíjejí Slované. Bohužel tak tomu bylo i v minulosti, kdy území dnešní Ukrajiny (tzv. Malorusko) bylo rozděleno mezi Polsko-litevskou Rzeczpospolitou a Moskevskou říši, zatímco Krym ovládali Tataři, vazalové Osmanské říše. Jistou autonomii si udržovalo Záporoží, nárazníkový stát mezi křesťany a muslimy. Mnoho ukrajinských vůdců v těch krvavých dobách se snažilo osamostatnit svou vlast – nejednou i s pomocí cizích mocností …

Švédové na Rusi

Když mladý švédský král Karel XII. v listopadu 1700 zvítězil nad ruskými houfy u Narvy, netušil asi, do jak velkého krajíce se zakousl. Přes velké triumfy nad Dány a Sasy v počáteční fázi Velké severní války (1700–1721) vtáhl opět na Rus, kde ho čekalo velké ochlazení.

Ani porážky, které v r. 1708 jeho ostříleným vojákům uštědřily zmodernizované ruské regimenty, však nezmírnily Karlovu bojovnost, a švédský panovník se rozhodl táhnout na Moskvu, aby konečně porazil cara Petra I.

V tu chvíli se zdálo, že štěstěna se na Karla znovu usmála: hetman ukrajinských kozáků Ivan Mazepa mu nabídl spojenectví a podporu ukrajinských kozáků, kteří přešli do otevřené vzpoury proti carovi. Švédský král neváhal, přislíbil Mazepovi podporu a na oplátku ho požádal o poskytnutí zimních kvartýrů na Ukrajině. Díky přátelsky nakloněnému obyvatelstvu a hojnosti zásob Švédové považovali Ukrajinu za „zem oplývající mlékem a strdím“. Na základě těchto faktů švédská měla armáda přezimovat na Ukrajině a na jaře zaútočit na Moskvu z jihu. Karel také doufal, že získá ukrajinské rekruty a dostane posily z Polska. Navíc kalkuloval s možností, že do války zatáhne Osmanskou říši.

Karta se však záhy obrátila. Nejprve ruské jednotky dobyly a vyplenily Mazepovu metropoli Baturin; nešťastní Švédové pak nalezli jen spáleniště, bez potravin, zásob a munice, které tolik očekávali. V tu chvíli Ukrajina nemohla svým spojencům nabídnout nic jiného, než jen loajalitu a jakés takés vojsko, ačkoli mnozí Ukrajinci zachovali věrnost caru Petrovi I. Mazepovovi muselo být jasné, že od nynějška vyhlídky na nezávislý ukrajinský stát závisí pouze na úspěchu a dobré vůli švédského krále.

Ruská zima

Zima 1708/09 přišla brzy, a měla být nejhorší, jakou kdo pamatoval. Ptáci umrzali na stromech, jezdci s koňmi umírali v jediné zmrzlé mase. Jedinou ochranu před ledovým větrem v pusté ukrajinské zemi poskytovalo jen pár měst a vesnic; silnice byly lemovány těly umrzlých vojáků. I drobné akce znamenaly díru v rozpočtu švédské armády.

Rtuť na teploměru poklesla tak hluboko, že byl načas dohodnut klid zbraní. Mezitím Karel hledal nové spojence v Turecku a Záporoží. Rusové však jeho plány zhatili, když dohodli s Turky příměří a zničili flotilu i základny Záporožců na dolním Dněpru. Švédové se na Rusi dostávali do stále svízelnější situace.

S příchodem jara se Karel rozhodl soustředit svou armádu kolem opevněného města Poltavy, jehož sklady byly plné proviantu a válečného materiálu. Ruské síly se soustředily naproti Poltavy, na východním břehu řeky Vorskly. Nyní už začínalo být jasné, že Švédům posily do léta nedorazí.

Dne 1. května 1709 Švédové zahájili obléhací práce před Poltavou. Obléhání se však protahovalo, a doprovázela je nepříjemná událost, když 17. června zasáhla Karla do nohy kulka z muškety. Tato demonstrace královy zranitelnosti způsobila nevítaný šok mezi jeho vojáky. Střelu se podařilo vyjmout, další dva týdny však Karel nebude moci více, než jen vydávat rozkazy z nosítek.

Obě armády se navzájem přibližovaly a chystaly se svést rozhodující bitvu Severní války …

O čem vypovídá archeologie

Město Poltava leží na území dnešní Ukrajiny, jihozápadně od Charkova. Archeologické nálezy, které se váží k událostem roku 1709, jsou bohužel kvůli moderní zástavbě poměrně vzácné, ale díky stavebním pracím v místech historických částí Poltavy se občas dostanou ke slovu i odborníci.

Došlo k tomu i v r. 2010, kdy se nalezly střely z palných zbraní, z nichž je mj. zajímavá olověná kulka. Její průměr činí 1,2 cm, což nasvědčuje, že se nabíjela do pistole nebo karabiny menší ráže. Právě karabiny ráže 12 mm se používaly na území Ukrajiny v 17. stol., o čemž svědčí i nálezy z vykopávek na bitevním poli u Berestečka (r. 1651). Navíc může velké množství mělkých podélných vrubů poukazovat na přítomnost drážek ve vývrtu hlavně zbraně, z níž byla kulka vystřelena. Je známo, že palné zbraně s drážkovanou hlavní, která několikanásobně zvyšovala jejich bojové kvality, se začaly používat již v 16. stol. Důvod, proč nedošlo k jejich většímu rozšíření v pravidelných armádách 17. – 18. stol., spočíval v jejich nízké kadenci – asi 4x menší, než u zbraní s hladkou hlavní; znamená to, že z pušky s drážkovanou hlavní mohl voják vystřelit asi 1x za minutu. Z toho plyne, že v popisovaném období používali drážkované ručnice pro přesnou střelbu pouze mimořádně vycvičení vojáci.

Na Ukrajině byly muškety s drážkovanou hlavní rozšířené mezi záporožskými kozáky, kteří byli proslaveni individuálním střeleckým uměním. Podle vlastních zpráv švédští velitelé u Poltavy aktivně uplatňovali zvyklosti kozácké cílené střelby, stejně jako jejich „kouzelných“ pušek. Na základě svědectví Švédů lze dokonce hovořit o svérázné snajperské střelbě, probíhající mezi kozáky pod hradbami Poltavy: během kopání obléhacích šancí bylo množství švédských vojáků i Mazepových kozáků zabito hlubokým zásahem do hlavy, zatímco Rusové inkasovali zásahy do spánku, které nemohla způsobit obyčejná puška s hladkou hlavní. Mimo to, drážkovanou karabinou byl poraněn i Karel XII., jak dokládá svědectví polského vyslance u krále. Nutno brát v úvahu, že ve výzbroji ruské armády 18. stol. se drážkované ručnice tak malé ráže nenacházely. Rovněž mezi švédskými trofejemi, ukořistěnými u Poltavy, se zbraně s ráží 12 mm nevyskytly; pistole měly ráži 14 mm, pušky 20 mm. Lze tedy s jistotou říci, že kulka byla součástí náboje do kozácké ručnice z konce 17. až počátku 18. stol.

Výzbroj kozáků

Kozáci žijící na území dnešní Ukrajiny v raném novověku obohatili místní folklór i evropské vojenství svébytnou taktikou i zbraněmi. Stejně jako ve všech armádách těch dob, hrály hlavní roli chladné zbraně, jejichž aplikace byla diktována nedokonalostí zbraní palných. Ve výzbroji kozáků se nacházely čakany, kopí, nože a kinžály. Od Chmelnického povstání (r. 1648) se hlavní zbraní stala šavle, která byla symbolem svobody a bojového pobratimství a zároveň na tu dobu účinnou zbraní. Záporožci údajně nosili šavli mimo válku jen zřídka.

Významnou roli ve výzbroji kozáků hrálo kopí, které používala pěchota i jízda. Díky své jednoduché konstrukci i výrobní technologii a možností zasáhnout nepřítele na bezpečnou vzdálenost bylo velmi oblíbené nejen mezi kozáky, ale i mezi selskými povstalci. Kozáci používali kopí i v individuálních soubojích, nejčastěji však při útoku v semknutém jízdním šiku.

Ve výzbroji jednotlivců se vyskytovaly rovněž turecké jatagany a palcáty, z nichž posledně jmenované sloužily také jako odznak velitelů.

Na konci 16. a počátkem 17. stol. se mezi kozáky začaly rozšiřovat palné zbraně. Ve velkém se používaly arkebuzy a muškety s doutnákovým zámkem, pistole; také „samopaly“ – tzn. ručnice s jiným, než doutnákovým zámkem.

Byly to těžké turecké ručnice s masivními drážkovanou hlavní a křesadlovým zámkem katalánského typu, zároveň také standardní armádní pušky z různých zemí s francouzským křesadlovým zámkem, a dokonce i lehké kulovničky. Stejně jako v případě chladných zbraní, i zde byly významně zastoupeny předměty kořistní.

Za zmínku stojí ještě jeden druh kozácké výzbroje – luk, v otázce účinnosti poněkud zaostávající za palnými zbraněmi, oproti nimž měl však své výhody v podobě rychlejší střelby a větší spolehlivosti. Dobrý luk v těch dobách neměl o moc menší dostřel než puška, nemluvě o přesnosti.

Kozácká artilerie sestávala z hákovnic, moždířů a kanónů.

Obávaná kozácká pěchota

Vojenské dovednosti a využití nejnovějších poznatků ve zbrojířství umožňovaly kozácké pěchotě 17. stol., aby dosáhla maximální hustoty palby. Nabíjení muškety zabralo spoustu času, takže pěchota střílela salvami po řadách. Počet řad nebyl ustálen a kolísal v závislosti na dovednostech a množství střelců. Kozáci kromě střelby vstoje a v pokleku, často vedli palbu i vleže. Během boje se pěchota většinou kryla za vozovou hradbou – „táborem“ (výraz je zřejmě odvozen od husitského města Tábora).

Kromě střeleckého umění byla u kozáků ceněna velká zběhlost v ženijních („inženýrsko-sapérských“) pracích. Kozácké vozatajstvo nebylo jen prostředkem k přepravě výzbroje, munice a proviantu, sloužilo také jako místo odpočinku a ochrany v době bitvy. V té době ještě bylo nutné obklopit se vozy a spojit je lany a řetězy. Nejzranitelnější místa tábora chránilo dělostřelectvo. V případě potřeby šlo takový tábor použít i v ofenzívě.

Kozák s puškou na rameni se stal erbem Záporožského vojska – tak se oficiálně nazýval kozácký stát, který existoval v 17. – 18. stol. Záporožci i Ukrajinci měli vždy vyholenou hlavu, na níž zůstávala pouze dlouhá kadeř zvaná čupřina, a třikrát nebo čtyřikrát se obtáčela kolem levého ucha.

Střelecké příslušenství

Obvykle na opasku měl kozák zavěšeno příslušenství nutné k manipulaci s puškou. Především to byla násypka (malá prachovnice), v níž se nacházel jemně mletý střelný prach, sypaný na pánvičku muškety. Násypky se vyráběly z kosti nebo dřeva v podobě stylizovaného koně, se zdviženým ohonem a hlavou, která sloužila jako ústí. V horní části figurky koně byly otvory pro zavěšení na opasek.

Pak to byla prachovnice, většinou ve tvaru „rohu hojnosti“. Od poloviny 17. stol. získávaly oblibu prachovnice z kravského rohu. V nich byl uložen granulovaný střelný prach.

Na řemenu přes levé rameno se nacházela sumka neboli patrontaška.

Nezbytné nástroje byly: násadec na nabiják pro vytahování projektilů z hlavně, jehlice na čištění zátravkového kanálku, kleště na lití olověných kulek.

Autor: Edgar Pachta

Prameny:

• Юрий Пуговолок: Облога Полтавы … (Internet)
• ИНТЕРНЕТ – ЕНЦИКЛОПЕДИА