Již na počátku 20. století se projevila nutnost vyvinout nové druhy vojenského oblečení a vybavení, stejně jako vnímat ozbrojený konflikt se všemi jeho důsledky. Nicméně ještě v prvních měsících 1. světové války bylo vidět důstojníky jezdectva v parádních pestrobarevných uniformách se zlatými prýmky a chocholy na čepicích, se šavlí po boku, tak jak to bylo běžné v 18. a 19. století.

Když v létě 1914 vypukla první světová válka, do ozbrojených sil zúčastněných armád vstoupilo na 20 milionů mužů – původně civilistů, povolaných do zbraně. Ve srovnání s konflikty předešlých dvou staletí, kde figurovaly armády s omezenými počty vojáků v pestrobarevných uniformách, znamenala 1. světová válka velký šok. Až do sklonku 19. století se používaly zbraně nabíjené černým prachem, vydávajícím velké množství dýmu, který z větší části zahaloval válečné jeviště; proto musela být jednotlivá vojska snadno rozeznatelná, aby s nimi mohli velitelé v bitevní vřavě disponovat jako s figurkami na šachovnici. Krásné barevné uniformy proto sloužily k tomu, aby se v bojové změti dali rozeznat kamarádi od nepřátel.

Nicméně staré ozdobné uniformy se nedaly vyrábět s potřebnou rychlostí, v nutném množství a natolik levně, aby jimi bylo možné zásobovat ohromné armády. Masy vojáků, kteří rukovali do Velké války, byly proto většinou oblečeny do prostých polních blůz a kalhot, ačkoli se mohlo stát, že mnohé starší pluky – zejména jezdecké – se stále ještě vyznačovaly nápadnějšími a zdobnějšími úbory. Přesto se prosazovala standardizace uniforem, kterou si vyžadovala i logistika.

První světová válka se nesla ve znamení přechodu od starého k novému: v jejím prvním roce měly Dohodové i Centrální mocnosti ve skladech všechny typy uniforem. Většina významných armád zavedla jednoduché stejnokroje pro pěchotu již koncem 19. nebo na začátku 20. století. Jako pokrývky hlavy se v letech Velké války objevovaly tři základní typy: čepice se stínítkem a plochým dýnkem (brigadýrka, furažka), měkká polní čapka nebo ocelová přilba.

Hořké zkušenosti nabyté ve střetu s rostoucí mechanizací boje a výkonnějšími střelnými zbraněmi vedly k tomu, že v r. 1918 již byly jednotky všech armád vystrojeny v prostých a nenápadných stejnokrojích.

Praktické krycí barvy

Ke konci 19. století nastoupily zbraně jako opakovací pušky, kulomety a rychlopalná děla, převratné technické novinky, kterými byla vyzbrojována pěchota. Ta zakrátko houfně upouštěla od semknutých formací a začala využívat terénu kolem sebe ke krytí před palbou. V té chvíli se začaly uplatňovat méně nápadné odstíny barev uniforem (khaki, hnědá, šedá, šedozelená), které měli na bojištích vojáci téměř všech evropských armád (s výjimkou francouzské, která draze zaplatila za to, že vstoupila do Velké války oblečena do modrých kabátů a červených kalhot).

Například v Itálii nastal v roce 1905 bod zlomu, spojený s experimentováním civilisty inženýra Luigiho Brioschi z Milána, zabývajícího se otázkami vojenské výstroje, který pro jistou část 5. pluku Alpini nechal pořídit uniformy zemitě šedé barvy, sloužící k testování v polních podmínkách. Zkoušky ostrou střelbou na pomalované siluety měly překvapivý výsledek: na vzdálenost 600 m byly tyto cíle v modrých odstínech stejnokrojů Královské armády zasaženy 24krát, zatímco šedivé pouze třikrát!

Proto zde byly také oběžníkem č. 458 ze 4. prosince 1908 zavedeny šedozelené uniformy vzor 1909. Britští vojáci v Indii již na konci 19. století oblékli stejnokroje v barvě khaki, a do roku 1902 tento styl převzal i zbytek armády. Rusko si osvojilo khaki uniformy v roce 1913, zatímco Bulharsko v roce 1908 převzalo dřívější uniformy ruského stylu, v barvě šedozelené, později nahrazené hnědou. Uniformy v barvě polní šedi (Feldgrau) byly v prvním desetiletí zavedeny v německé armádě, zatímco její rakousko-uherští spojenci oblékli blůzy a kalhoty v barvě štičí šedi (Hechtgrau).

První kamufláže

Je pozoruhodné, že za Velké války se v řadách pěchoty příliš nerozšířila kamufláž. Takřka jediné užití maskovacích vzorů na vojenském ústroji můžeme zaznamenat v roce 1916, kdy si německé útočné oddíly (Sturmtruppen) navlékly přes ocelové přilby potahy ze zeleně, hnědě a šedě skvrnité látky. Přehozy ze strakaté celtoviny, stejně jako barvení rukou a obličejů na zeleno, uplatnili již v roce 1915 turečtí odstřelovači u Galipolli (maskovacím nátěrem byly opatřeny také jejich pušky, i děla pobřežních baterií). Ovšem první prototyp vojenského oděvu ve skvrnitém maskovacím schématu vznikl až v roce 1929 v Itálii: celta M 29.

Na viditelném místě uniformy (límec, nárameníky nebo ramenní vycpávky blůzy, čelní strana čepice) bylo umístěno číslo nebo symbol útvaru, případně výložky v barvě pluku či zbraně. Holínky nebo kamaše nahrazovaly levnější ovinovačky, nošené ke šněrovacím botám. Na nosném systému z hovězí kůže nebo hrubé tkaniny byla kromě sumek na náboje a pochvy na bodák zavěšena také polní lopatka, která sloužila rovněž jako „zbraň poslední šance“ v boji muže proti muži. Ve zvláštní brašně byla uložena plynová maska, vedle ní pak pláštěnka proti yperitu; navíc kovová polní láhev.

V letech Velké války se také rozšířilo nošení prostých pracovních oděvů, jako byl například italský vz. 1912 z „lisovaného“ bavlněného plátna (tehdy také zvaného „pepř a sůl), určený pro kasárenské aktivity, tzn. úklid, výcvik a podobně. Některé speciální složky, např. ženie nebo zdravotnictvo, začaly tento stejnokroj nosit na prvním místě; v některých případech sloužila rovněž jako letní stejnokroj.

Autor: Edgar Pachta

Prameny:

• Stefano Rossi (WARS, Soldati).
• Chris McNab: Uniformy 20. století, Svojtka Praha, 2007.